Dvere do leta

Mám veľmi rada sci-fi. Prečítala som veľa kníh tohto žánru, obľúbených a dokola čítaných ich však mám len zopár. Jedna z nich je kniha od Roberta A. Heinleina Dveře do léta (mám ju v českom preklade).

Začína sa takto:

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedění válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. (…) Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.
Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenást dveří.
Vlastne dvanást, když počítate Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře – v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesne pro Petovy fousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otvíral kočkám dveře – jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osem člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.
Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských – tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.
Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.
Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenást dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.
Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst dokud se nevytrucoval – pak mi až do příště odpustil.
Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Na Peteho si začiatkom leta spomeniem takmer denne, keď vychádzam z domu. A často aj inokedy. Vlastne vždy, keď sa mi niečo nedarí a ja skúšam a skúšam…. až kým nevojdem do letného dňa.

Neprestávajte hľadať svoje dvere do leta 🙂

Georgina

You may also like...

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *